Pro mě jednoznačně nejlepší epická fantasy s vikingskou tématikou. Pravdou je, že John Gwynne pouze přiznává inspiraci severskou mytologií, namísto toho, aby příběh zasadil do známých kulis mrazivé Skandinávie. Vytváří si vlastní svět, ovšem předobraz je zřejmý i pro slepé a hluché. Ústřední premisa Krvopřísežných je přitom značně podmanivá – poté co skončila válka bohů a svět zůstal v troskách, lidé na své „ochránce“ definitivně zanevřeli. Jejich monstrózní pozůstatky se povalují tam, kde zemřeli a každý se snaží zapomenout na zkázu, jakou způsobili. Je ale otázkou času, než nějaký chytrák někoho z padlých oživí… Vyprávění se drží tří dějových linií, sledující osudy tří různých hrdinů, jež se díky velmi krátkým kapitolám mezi sebou svižně střídají. Škoda jen, že prakticky až do samého konce není jasné, o čem trilogie bude pojednávat. Ovšem průběžný vývoj jednotlivých zápletek, heroická atmosféra, stylové prostředí a v neposlední řadě uhrančivé kulisy udržují čtenáře neustále v napětí.

Co se mi líbilo moc, byla výborně navozená atmosféra chladného severu a popis běžného života válečníků. Jinak mi bohužel silně splývaly linie Varga a Elvy, jelikož se v obou případech jednalo o tlupu pohybující se odněkud někam (ale to je samozřejmě i chyba mě samotného a mého (ne)soustředění. Orka mi byla svým přímočarým, předvídatelným chováním ve stylu "zabít všechny" poměrně nesympatická a obecně mi chyběl nějaký vývoj postav. Jedna jde za pomstou, druhá za slávou, ale vnitřní dynamika tomu chybí. Potřeboval bych ústřední trojici víc vidět do hlavy. A pak jsem měl ještě pocit, jako by v celém tom rozlehlém světě byly jenom tři naše party a všichni se se všemi znali, což světu trochu ubíralo na velkoleposti. Posledních 100 stran ale celou knížku hodně zvedá a skoro bych dal 4 hvězdy, což by mi ale přišlo nefér vůči knížkám, u nichž jsem o 4 hvězdách nepochyboval:) Ale četlo se to moc fajn a dvojku si dám rád, to zase jo:)